Osobnosti projektu

Martha, David, Františka a Emilka žijí ve věži uprostřed Holešovic. Nad rušnou Prahou jak na velikém stromě. S hlavou v oblacích a nohama svázáni s městem. Přivykli hluku. Davidovým snem dokonce bylo bydlet na Václaváku. Teď z balkónu shlíží na svou kancelář. A Martha je pár stanic tramvají od divadla. Kam potřebují, dojdou pěšky. Teď třeba pro pizzu. Jen Františka chce odejít z města, až bude velká, ale dnes ještě ne, dnes je z pohovky trampolína a z táty kůň, a to jí stačí k radosti...

Na vrcholu kopce uprostřed starého třešňového sadu stojí dům. A na střeše toho domu je pracovna, ze které je vidět celá Praha. Tam jsem chtěl udělat fotografii Michaela a Natálie Kocábových. Jenže světlo bylo jalové, závěsy tmavé a já nevěděl, jak to uchopit... Tak jsme šli ven. Ze severu se blížila těžká bouřková mračna a Michael ve snaze Něco udělat pohladil Natálii po vlasech. „No tak tati, zase neblázni, jo, už nejsem malá holka...“

Šesté patro bez výtahu. Honza mi schází otevřít. Proto jsou s Petrem v takové kondici. Vítá nás malý byt lehce provoněný pálením aromatického dřeva. A z příjemného obýváku je veřejemi orámovaný pohled na velkou postel s výrazným obrazem od Jana Vytisky. Tam je chci vyfotit, to je to místo. Zpočátku se brání. Postel je příliš intimní záležitost, ale nakonec oba souhlasí… i na pálení vonného dřeva dojde a k tomu čaj a to je vše. Hlavně si při odchodu nezapomenout klíče. Šest pater… to je víc než sto schodů.

Přivítání je vřelé, náruč otevřená... v případě Bolka si ani nejde nic jiného představit. Odkud se známe?... „Já ve svém věku už v každém někoho poznávám...,“ směje se na uvítanou. Usedáme na terase, je líné valašské odpoledne... „Tak, jak to uděláme? Musí to být hravý, takový je náš vztah,“ říká Vladimír. „Tak budeme mít oba slamáky... já ten starý, děravý, ty krásný, nový...,“ na to Bolek. „Tak mi ho na tu hlavu nasadíš, tati...“ Oba, ve svém živlu, rozjíždějí malé soukromé představení. Díky vám oběma.

Babička Petra, dcera Bára a vnučka Coco… sešly se v řadové strašnické vilce, kde spolu před mnoha lety bydlely starší dvě z této trojice. A teď sem nejmladší generace přichází obveselit tu nejstarší. A obrazy na zdech prozrazují tvořivou bytost… „Hádejte, který z těch dvou ptáků jsem já?“ Nemusím hádat, je to poznat na první pohled. Ten pravý přece. A když odcházím, míjím pošťačku, která přináší dopisy skalních obdivovatelů. Babička zpěvačka, máma zpěvačka, čímpak asi bude Coco?

Jejich pátým dítětem je pes. A druhým domovem chata. Honza je kutil a své ženě staví hrad. Kope bazén, krájí prkna na terasu. A svou výřečností umluví maďarského pecaře, který má práce na roky dopředu, aby jim postavil pec na chleba a pizzu. Hned teď. A protože se kutilství u Dolanských evidentně dědí, tak jejich syn si v korunách stromů staví z nepotřebných OSB desek orlí hnízda. A fasáda ještě nějaký ten rok počká. Tady se nespěchá a hodně povídá. Cesta je přece cíl…

„Petře, co s Aničkou společně děláte? Co vás spojuje?“ „Počkej, počkej...,“ dlouho přemýšlí. „No tak... oba máme černej mobil, že jo...“ Smějeme se. Možná chtěl říct, že je spojuje například smysl pro humor, skromnost a pracovitost a že jim stačí se jen tak koukat jeden druhému do očí, ale to by nebyl Petr Čtvrtníček. A sedí s Ančou naproti sobě, on upíjí z plecháčku Monte Carlo a ona z květovaného porcelánu, oba čaj, a když se zrovna neotočí na mě, dlouze hledí jeden druhému do očí.

Báru a Radka nacházím tábořit na zahradě. Ve vilové čtvrti, kterou obklopila Praha rozrůstajícím se sídlištěm. Tam hlídají čerstvě narozená štěňata své teriérky, učí se texty, odpočívají. Velký podkrovní byt mění za altán v rohu zahrady často a ústřední topení s televizí za plameny ohně. Bára je duší cigánka a na focení si do vlasů vetkne ptačí pero. Někdo jí volá a z mobilu odloženého na stole se místo zvonění rozezpívá Zuzana Navarová se skupinou Koa. Vychutnáváme si kouzlo okamžiku.

Rozálie bydlí v malém přízemním bytě ve starobylém smíchovském domě. V bytě, kde se narodila a kam za ní teď přišel táta na návštěvu. Bere do ruky harmoniku a táta si sedá ke stařičkým hammondkám. A po pár tónech snad i zapomínají, že to původně bylo jen pro fotografii. Táta jí opravuje přednes... harmonika neladí, jak by měla. Upíjím kávu, kterou se, na rozdíl od hraní na harmoniku a zpěvu, Rozálie ještě nenaučila tak... mistrně. Tady kafe nikdo nepije, směje se na omluvu... my spíš čaj.

Erika žije v jedné místnosti se svým psem Angelinou, pianem, soškou Buddhy, obrázkem Panny Marie a vonnými tyčinkami. Nepotřebuje víc. Dostávám výbornou kávu v lehkém čajovém porcelánu. A za chvíli už klepe na dveře sestra Lenka s malým Vincentem. Po dobu výjimečného stavu si s rodinnou pronajali sousední chatku... a Erika začíná hudebně improvizovat pro pobavení malého synovce a Lenka do rytmu vyťukává fixou obrazce na jeho nožičce... A smích plní ten skromný domov…

Vystoupal jsem do podkrovního bytu domu, ve kterém oba společně prožili velký kus života. Teď je tu Marek doma a Aleš na návštěvě. Bratři Najbrtovi. Uprostřed obývacího prostoru je točité schodiště, které se táhne ještě výš, do pracovny pod samotnou střechou, nebo dál? Ostýchám se po něm stoupat, ale poutá mou pozornost. Oba bratry doprovázejí jejich synové, Oskar a Vincent. Na první pohled je poznat, kdo patří ke komu. Dva bratři, dva bratranci, dva synové a otcové… díky za pozvání.

e léto 2018 a já si přicházím vyfotografovat Halku s dvoutýdenním Teem. Když svolila, že se nechá vyfotografovat, sama sobě to podmínila tím, že bude v pyžamu, až přijde fotograf, a neopustí postel. Halka je unavená a usíná, zatímco vedle v místnosti s Tominou přebalujeme malého Tea. Tak ještě fotku táty a syna se spící matkou v pozadí, a když se probouzí, jsem už pryč. A mám nejen poslední fotografii do projektu DOMA 2019, ale, jak se později ukazuje, i první záběr do projektu DOMA 2021.

Když se mě Vladimír Javorský zeptal, jaký chci čaj, nabídl mi z mnoha druhů. Vybral jsem si zlaté junnanské výhonky. A když jsme stoupali do patra, hřálo mě do nohou ručně opracované jasanové dřevo. A Vladimír byl trochu nejistý, usměvavý a skromný… přesně takový, jakého jsem očekával. V oáze klidu uprostřed uspěchaného města.

Trochu roztěkaná netrpělivě čekala na telefonát, zda prošla konkursem do dalšího kola a čeká ji další velká role a slavná budoucnost, podél zdí vyrovnáno mnoho párů bot, nad nimi se vznášely knihy a lednice byla obtěžkána vzpomínkami. Jejím domovem je malý podnájem ve světě plném lákavých příležitostí.

Na stěnách autoportréty z jinošských let prozrazují, že Arnošt Goldflam se nemění, nestárne, možná jen trochu zraje. Je stejně mlád jako jeho rodina. Dostávám čaj a bábovku, a k bábovce „zakysanku“ a je to dobré a u stolu sedí jeho žena Petra a dcera Mimi, z jejíhož pokoje jsme před chvílí odnesli špinavé nádobí.

Rozesmátá… přišel jsem na jedenáctou a byl přizván k snídani. Na každé noze měla jinou ponožku. Bavili jsme se o fotoaparátech, viděl jsem v ní ještě dítě objevující svět a už velkou filmařku, která se právě chystala na letadlo do Paříže, kde uvádějí do distribuce její film Špína. A ze zdi se na nás koukal Einstein na kole jedoucí.

Měl jsem rád Toulky českou minulostí a Igor Bareš byl pro mě jedním z jejich hlasů. Vážný, a přitom poutavý a příjemným způsobem naléhavý. Nedivil jsem se sbírce historických řádů ve vitrínách na zdi, která pro mě byla dokladem úcty k historii a tradicím. Mám rád lidi z minulého světa. Na chvíli jsme spočinuli v zimní zahradě, kam dopadalo zvláštní světlo.

Nejdřív jsme seděli venku na terase ze sibiřského modřínu a chtěli udělat fotku, na které budou všichni psi a bude jim to slušet, a za francouzským oknem stál anděl a všude byla spousta krásných zbytečností. Ale žárlivá Šáša odháněla chudáka Huberta a slunce začalo svítit moc, a tak jsme zavolali ještě Abby a šli dovnitř…

V nedělní dopoledne nechodím často na návštěvu, ale Jirka Havelka je renesanční člověk, který má spoustu aktivit, a zastihnout jej doma bývá těžké. A tak jsme prošli kolem ženy v kuchyni, kde jsme dostali výbornou kávu, a dětí, které si hrály na školu, a zastavili se před Jirkovou velkou knihovnou… to je to místo…

Původní, široká, nedokonale obroušená prkna pruhovaná zbytky červenohnědého laku. To je to, co Ivana na svém bytě miluje nade vše. Ta podlaha, na kterou ráda našlapuje bosýma nohama. Na ní je jen pár věcí, kolem čisté bílé zdi a nad nimi vysoké stropy. V jednoduchosti je krása. Kam ale postavit dětskou postýlku?

Josef byl připraven na všechno. V ruce držel kartáček na zuby, kdybych ho chtěl odpoledne fotit při ranní hygieně… Nakonec jsme usedli v obývací kuchyni, po boku dokonale poslušná a naslouchající kolie Čenda, v pozadí milující a milovaná žena, nade dveřmi kříž a na zdi Frank Zappa a kníže Schwarzenberg.

Špachtlí nedokonale odstraněné nánosy barvy činí zeď skromného podnájmu, ve kterém Johana sdílí jeden pokoj, zajímavější než sebedokonalejší štuková výzdoba. Johana nejdřív pózuje na sedačce se svou zachráněnou chrticí Julií. Pak jen na chvíli spočine u svého pokladu, stařičkého gramce s kazeťákem. A to je ten okamžik.

Malý byt je přeplněný věcmi, které má evidentně rád... duší je určitě sběratel. Na zdech nejen fotografie a obrazy, ale i orientální vějíř, pár starodávných dětských bot pověšený na čelisti pilouna a všude hudební nástroje . A psací stůl přetéká jeho rozdělanou prací, kupí se tu poznámky, kresby a linoryty. Na tričku nápis „Žižkoff nightmare“, to je domov.

Teo není na fotografii, i když by měl být, fotila se přece s ním, jejím synem právě narozeným, unavená až běda. Když svolila, že se nechá vyfotografovat, sama sobě to podmínila tím, že bude v pyžamu, až přijde fotograf, a neopustí postel... pak ještě kojila a pak… když se probudila, byl jsem už pryč… i se svým úlovkem.